Pedofilie, erotické zaměření na dětské objekty (tedy na objekty bez známek dospívání), je samozřejmě závažnou sexuální poruchou. Její četnost můžeme pouze odhadovat, protože mnozí pedofilové nikdy svůj sklon navenek neprojeví a celoživotně svou odlišnost zvládají sami. Pouze část z nich své touze podlehne, s těmi se pak setkáváme především v černé kronice na stránkách novin či před soudem.
Pedofilie však znamená něco víc než pouhé sexuální zaměření. Pravý pedofil v dětském světě přímo žije, v něm se cítí bezpečněji než v komplikovaném světě dospělých. Je i jinak dětem blízký, je jejich starším kamarádem, rozumí si s nimi, je jedním z nich. Tato jeho schopnost z něj může udělat vynikajícího pedagoga, skautského vedoucího či, a není to nijak výjimečné, výborného autora dětských knížek.
Je jistě ideální, pokud pedofilně zaměřený muž dokáže svůj sklon využít a naplnit tímto společensky velmi přínosným způsobem. Je to však i velmi obtížné, vždyť tím se dobrovolně vzdává jedné ze základních lidských potřeb, potřeby sexuálního uspokojení. A proto právě ti pedofilové, kteří se svým sklonem bojují úspěšně celý život, si často zaslouží i naše ocenění.
Pedofilii, ostatně jako žádnou jinou deviaci, si přitom člověk sám dobrovolně nevybírá. Předpoklady této sexuální poruchy jsou vrozené a další okolnosti (výchova, zážitky apod.) pouze modifikují její další vývoj a projevy. Pokud však pedofil svůj sklon nezvládne a dopustí se skutečného zneužití dítěte, jistě musí být připraven nést za své chování i trestněprávní odpovědnost. Zákonná hranice povoleného pohlavního styku (pohlavní styk zde samozřejmě není jenom soulož, ta je při pedofilních aktivitách spíše výjimečná, mnohem častěji dochází ke zneužití nekoitálním způsobem) je přitom v různých zemích odlišná. U nás či ve Francii patnáct let, v Maďarsku čtrnáct, ve Velké Británii šestnáct let, v USA je v různých státech v rozsahu třináct až osmnáct let a v Rusku je dokonce tento věk vzhledem ke kulturním zvláštnostem různých národů federace definován pouze pojmem "nezralá osoba".
Pedofilie je odchylka celoživotní a nevyléčitelná. To však neznamená, že ji nelze alespoň částečně potlačit. Existují v zásadě dva možné přístupy k léčbě. Tím prvním je hormonální terapie. Podáváním antiandrogenů, tedy látek snižujících hladinu mužského hormonu (testosteronu) v krvi, se potlačuje síla sexuálního puzení na takovou úroveň, kterou pacient dokáže zvládnout vlastní vůlí. Zásadní je však přístup psychoterapeutický, tedy vedení pacienta v rámci individuální nebo skupinové psychoterapie k přijetí vlastní odlišnosti, k poznání její nebezpečnosti pro okolí a nakonec i pro něho samotného, k rozpoznání rizikových situací spojenému s nácvikem dovedností jak se těmto situacím vyhnout. Ideální je pak kombinace obou těchto přístupů doplněná eventuálně i o partnerské poradenství v případech, kdy pacient žije v trvalém partnerském vztahu.
Léčba probíhá bud' v ústavní formě na specializovaných odděleních psychiatrických léčeben (v současné době např. na sexuologických odděleních léčebny v Horních Beřkovicích, Bohnicích a v Kosmonosech), nebo ve formě ambulantní v sexuologických ambulancích po celé republice. Pokud pedofil spáchá trestný čin, k tomuto léčení je poslán soudem (tzv. ochranná sexuologická léčba), léčit se však každý může i dobrovolně. I Vy se tedy můžete obrátit na nejbližší sexuologickou ambulanci (případně na manželskou poradnu, kde sexuologové také často externě působí), v Praze i na Sexuologický ústav na Karlově náměstí.
Na závěr bych se chtěl zmínit o Vaší potřebě pedofilní pornografie ke "zpestření" fantazijního života. I když víme, že po tom, co v Dánsku pedofilní pornografii v šedesátých letech v podstatě legalizovali, byl v této zemi zjištěn jednoznačný a statisticky průkazný pokles počtu pedofilních deliktů, s výrobou a rozšiřováním tohoto druhu pornografie nemůžeme souhlasit z toho prostého důvodu, že už její výroba sama předpokládá sexuální zneužití dítěte.