Moje cesta uvědomění si pedofilie, text ze září 2003

Od poloviny roku 2000 jsme domů zavedli internet. Za krátkou dobu jsem objevil Proudlyho stránku http://www.volny.cz/proudly. Zpočátku jsem ji navštěvoval nepravidelně, později jsem se nemohl dočkat vždy nové každotýdenní aktualizace fotek. Vím, že se mi ty holky líbily (výhradně holky, kluci mi nic neříkají…), to byl taky důvod, proč jsem na tu stránku chodil. Jenže, vnitřně jsem neměl - nazval bych to - legalizovánu krásu dětí, tedy v mém případě malých holek. Minimálně jsem nechtěl, aby někdo o tomto mém stahování věděl. Začal jsem na internetu samozřejmě i víc hledat, přečetl jsem nejenom Proudlyho stránku, ale i další, už si nevzpomenu přesně, které, protože od té doby se dost změnily. Po jednom přečtení takové stránky (možná Hostové nebo té, co mají na Xku) jsem dokonce tehdy z počítačové studovny ve škole odcházel s úsměvem na tváři a bylo mi tak dobře, že se mi líbí malé holky a že možná jsem pedofil, ale stejně vnitřně byla situace stále beze změny. Až přišel říjen 2002 a nepřetržitý internet na kolejích. Začali jsme i se spolubydlícím hodně chodit na xchat. Původně pro seznamování se s holkama. Jednou jsme procházeli celý xchat. Najednou jsem narazil na místnost Proudly. Věděl jsem, kdo to je. Hnedka jsem vstoupil. A tam to začalo. Zpočátku jsem tam chodil sporadicky, ale za krátkou dobu pravidelně – denně jsem chodil do Proudlyho místnosti a probírali jsme nejrůznější věci. Pokládal jsem mu ty otázky, které jsou položeny i na mé stránce, a hledal na ně odpověď. Za krátko jsem v sobě vnitřně legalizoval krásu dětí. Nebyl pro mě problém i před spolubydlícíma navštěvovat stránky s krásnýma malýma holkama. Navíc jsem na xchatu poprvé v životě narazil na lidi, kteří byli malými holkami uchváceni velmi podobně, jako já, pocity, o kterých mluvili, mi nebyli cizí, naopak, byly v podstatě totožné.

Prvním problémem hned zpočátku bylo oproštění se od všeobecně rozšířeného negativního významu pojmu pedofil a pedofilie. Trvalo mi to asi dva měsíce, než jsem byl schopen tyto pojmy používat, aniž by mě z nich bylo špatně.

Když jsem se Proudlyho zeptal, jak se pozná, že je někdo pedofil, tak říkal, že se to pozná podle toho, když dotyčného vzruší dětské tělo, či nahé dětské tělo (ono je to jedno). Jenže, jak se pozná to vzrušení?

Od října 2002 jsem tedy měl vnitřně legalizovanou krásu dětí. Najednou člověk vnímá svět úplně jinak, najednou bylo kolem mě tolik krásných holčiček a holek, málem člověk z té krásy šílel. Ale otázka, jestli jsem pedofil nebo ne, ta ve mně hlodala pořád. Snažil jsem se najít odpověď.

V jedné nejmenované vesnici jsem začal chodit do kostela na dětské mše svaté. V prosinci tak nějak došlo k situaci, kdy jsem vešel jednou do sakristie, a ona tam byla sama – 10tiletá Klárka. Trochu jsme se dali do řeči, ale to bylo zatím všechno. No, pak byly Vánoce, škola a zprávy v TV ve mně navodili maximálně pesimistickou náladu, že i mamka po mém příjezdu domů mi navrhla, jestli si nechci promluvit s psychologem. Tomu jsem po asi dvou hodinách sezení řekl to, co jsem ještě nikdy nikomu do očí neřekl, že se mi na světě ze všeho nejvíc líbí malé holky a vysvětlil jsem mu i proč – že jsou krásné, nenamalované, spontánní apod. Načež psycholog říkal, že nejsem pedofil, že akorát se mi líbí ta jejich spontánnost, nevinnost apod. Den předtím jsem mamce říkal, že ze všeho na světě se mi líbí holky (všeobecně). Zarazilo mně, když se zeptala: „Myslíš holčičky?“ Už nevím, nějak jsem to přešel bez odpovědi. Hned po příchodu od psychologa jsem řekl mamce, že opravdu se mi líbí malé holky a holčičky. Ta řekla jako první reakci „No a ty ses bál, jestli nejsi pedofil, že?“ Načež jsem odpověděl, že nejsem (řekl mi to ten psycholog).

Po Vánocích jsem opět přišel do kostela. Na chodbě stála Klárka a když mě uviděla, hned se mně ptala, kdeže jsem to byl tak dlouho a proč jsem nepřišel (byl jsem přes Vánoce 3 týdny doma). To mě trochu překvapilo, zároveň potěšilo, že aspoň někdo vnímá mou nepřítomnost, že možná i někomu chybím. Další týden jsme se náhodně setkali před vchodem do kostela. Ona se na mně usmála, šla ke mně a do kostela jsme vstoupili společně. V neděli jsem pak měl s sebou i sáček s nějakými dobrotami od dědy, ona se po tom sáčku tak mlsně dívala, tak jsem jí dal chipsy a seběhli se kolem mě i další dvě holky, tak jsem dal každé ještě jablko. No, Klárka chodila, nabízela všem chipsy a říkala: „Tohle mi dal Peťa, je hodnej…“ Hřálo to u srdce, i když mám za to, že člověk není hodný tím, když se prezentuje na venek rozdáváním chipsů… Šlo to ráz naráz, příště, když jsme odcházeli z kostela mě naprosto dostala. Zeptala se mě, jestli bych ji nedoprovodil domů (přitom lidí, kteří by to mohli udělat, bylo kolem spousta). V životě se mi stalo už ledacos, ale ještě nikdy mě takhle neoslovila malá holka, to bylo něco nepopsatelného. Proč se zeptala zrovna mě? Každopádně tím vyjádřila, že mi věří, že mě chce jako doprovod domů. Po cestě chtěla koupit lízátko – když jsem jí ho koupil, připadal jsem si fakt jako pedofil, akorát kupodivu veškerá iniciativa šla od ní. Ten den jsem se do ní zamiloval, opravdu zamiloval. Celé dny jsem pak myslel jenom na ni, každý den od rána do večera. O týden později se zeptala mamky, jestli bych k nim nemohl přijít. A o dva týdny později jsem začal zažívat další věci, které jsem nikdy předtím nezažil. Chtěla nosit za krkem, sedala mi na klín – a tady jsem to poznal, definitivně. Seděla mi na klíně a tehdy jsem poznal i to, že mě sexuálně vzruší. Možná jsem byl vzrušen malou holkou už několikrát předtím, ale všimnul jsem si a vnímal to poprvé až při tom sezení na klíně. Zjištění mě až tak moc nepřekvapilo: Jsem pedofil, doopravdy.

Splnil jsem všechny 3 výše uvedené definice. 1) Ukrutně se mi líbí malé holky, 2) zamiloval jsem se do jedné desetileté a 3) vzruší mě dětské tělo. Samozřejmě, člověk o tom i poté neustále pochybuje. Je to opravdu tak? Nemůže to být jinak? Být pedofilem v dnešním světě není rozhodně nic radostného a jednoduchého. Pokud se pohybuje na internetu, musí si dávat pozor na to, co řekne, pokud má přátele, musí si dávat pozor na to, co řekne jim, jestli se jim třeba svěří, nakolik se jim svěří apod. Musí si dávat pozor, na co se dívá, jak dlouho se dívá (nevím, jak by reagovali rodiče nějaké holčičky, kdyby viděli, jak se na jejich holku dívá 20tiletý kluk…) a podobně.

Tedy, svou pedofilii jsem si definitivně přiznal v lednu 2003. Proces poznání odlišné sexuální orientace je dlouhodobá a složitá záležitost. Mně osobně to trvalo od prvních náznaků, na které jsem schopen si vzpomenout, plných 7 let.

Pokračujme ale v příběhu ještě. Přijel jsem domů a při povídání s mamkou jsem se zmínil i o Klárce, o tom, jak mě požádala, abych ji doprovodil domů apod., říkal jsem jí, jak mně tenhle svět ubíjí (zprávy v TV je někdy lepší nesledovat, když člověk vidí, tam nějaký blbec znásilnil malou holku, tam zajel na přechodě pro chodce … ). Řekla pak: „Tak mysli na Klárku. Jsi do ní zamilovaný, ne?“ Na to jsem odpověděl, že ano, a upřímně mě taková reakce mamky překvapila a zároveň potěšila. Taky jsem jí řekl, že pravděpodobnost, že tohle povede až k manželství je hodně malá, spíš mizivá, ale že se to stát může (vyloučit nelze nikdy nic, věkový rozdíl 10 let nic neznamená). Momentálně vzhledem k rysům chování Klárky jsem myšlenkám na manželství s ní opravdu vzdálen :-).

Ještě se zmíním podrobněji o sezení na klíně, hlazení, spaní a skončíme u pusy.

Jednou, asi před třemi lety se stalo při setkání dětí s otcem biskupem, že jedna holčička asi šestiletá od nás z farnosti si neměla kam sednout. Jeden kluk ji odmítl vzít na klín a nakonec seděla mně na klíně. Vzpomínám si, byl to krásný neopakovatelný zážitek. I přesto, že v té době jsem neměl legalizováno v sobě nic. Přál jsem si, aby ta mše trvala trochu déle a ne jenom hodinu. Tehdy jsem byl v kraťasech a ona sem tam dala ručičky na moje kolena a stehna. Byl to zajímavě příjemný pocit. Takhle sedět a ji mít na klíně, to bych vydržel hodiny.

Když mi Klárka poprvé sedla na klín, bylo to pro mě opět něco nevídaného. Prostě přišla a zeptala se, jestli si může sednout, později mi to už jen oznámila a rovnou si sedla. V sobotu se situace opakovala, ale s malou změnou, opět jsem byl z toho trochu vedle. Neježe si sedla na klín, ale opřela se o mně, po nějaké chvíli se přitulila i nohy měla na mých kolenou, byla prostě úplně celá na mně. Objevil se tu z mé strany problém – bál jsem se jí pohladit. Měl jsem ji úplně celou jenom pro sebe, ona se přiblížila tak, že už to vlastně ani víc nešlo, a já jsem se jí bál pohladit. Přitom touhu jsem měl obrovskou. Bál jsem se jí pohladit, protože co kdybych nepoznal, že jí to není příjemné. Řešil jsem to pak s několika lidmi, s Proudlym a s jednou kamarádkou, Proudly říkal: „A to ti není jasné? Neřeknu, kdyby se tě ani nedotkla, ale ona ti sedí úplně celá na klíně, je ti nejblíž, jak může, víc už ani nemůže, a ty ji ani nepohladíš? Teďka je řada na tobě.“ Kamarádka pak napsala, že „Potřebuje cítit lásku.“ Další den se opakovala situace ze soboty. Rozdíl byl v tom, že jsem ji poprvé pohladil, nebo teda spíš, snažil jsem se ji začít tak letmo hladit po jejích vlasech. Samozřejmě jsem s napětím čekal, jak bude reagovat. Když jsem přestal, tak hned mi řekla, že můžu i na zádech… a bylo vyhráno, protože je jasné, že tím dala najevo, že jí to není nepříjemné, spíš naopak. Já jsem doteďka rád, že jsem překonal svůj strach, přeci jenom jsem ale člověk, který je v dotecích (jakýchkoliv) velmi opatrný, sám jsem zažil nepříjemné doteky jednoho kněze, který, když vešel do sakristie, místo aby třeba pozdravil, tak bouchl okolostojící ministranty do břicha.

Byl to jeden z víkendů, Klárka se zeptala mamky, jestli bych u nich mohl spát. A že teda jo. Netušil jsem, jak tohle dopadne. Původní záměr byl, že Klárka bude spát ve své posteli a já na zemi ve spacáku. Ovšem, večer byl dlouhý, povídali jsme skoro až do půl jedné. Klárka si v průběhu povídání sedla vedle mě na zem a zalezla do spacáku. Pak teda jsme se už rozhodli, že půjdeme spát. Klárka ovšem tak, jak byla v tom spacáku, si lehla na zem a mně nezbylo nic jiného, než si lehnout vedle ní. Samotná zem byla hodně tvrdá, tlačila všude možně, přesto to byl další neopakovatelný zážitek. Usli jsme rychle, však jsme taky byli pořádně unavení. Takto se to opakovalo už jenom jednou, to dostala Klárka, když už spala, pusu na vlasy a ještě chvilku jsem ji hladil. Měl jsem tam tehdy čas chvíli přemýšlet, kochat se její krásou. Pravda, nedivím se pedofilům, kteří se v takové situaci nedokážou ovládnout. Ti by do takové situace vůbec neměli dospět. Klidně jsem si mohl šáhnout a s největší pravděpodobností by nikdo nic nepoznal. Tehdy mě napadla myšlenka (ďábel si nikdy nedá pokoj) "což si takhle šáhnout, divej, nikdo by se to nedozvěděl, všichni spí, ona taky... jak jednoduché". Jenže, když to člověk rozmyslí, nesmí myslet na sebe, ale na to dítě a domyslet, že se to nevyplatí. Na to vždy říkám: Než abych "šáhl" (v negativním smyslu) na dítě, to raději skočím z okna. Pochopil jsem ale, kde se v pedofilech taková myšlenka bere. A když je to člověk, který se neumí ovládat, tak je hned neštěstí na světě. Apeluji na všechny, kteří cítí, že by měli v dané situaci velký problém se ovládnout, aby nikdy nezavdávali příčinu takovéto situace a případně vyhledali lékaře - sexuologa. Nezvladatelná a tím pádem i patologická touha, která může ublížit, se musí léčit.

Zažil jsem i jiný pocit, pocit vrahů, kteří vraždí ze žárlivosti svého soka, který se uchází o přízeň stejné ženy. Když jsem zamilovaný do jisté holky (o rok mladší než já), tak nějak se o ni zajímal taky jeden člověk, o trochu starší než já. Ale vždycky byl trochu pozadu. Já byl první, kdo pozval Gábinu na ples, vždycky mi Gabka pak už jenom oznamovala: „Volal David a ptal se mně, jestli s ním nepůjdu na ples. Tak jsem mu řekla, že už jdu s tebou.“ Takové zprávy mě způsobovaly opravdové potěšení. Avšak, jednou jsem odcházel z kostela, když se David opět motal kolem Gábiny. Tehdy jsem zažil ten pocit – kdyby ten člověk raději neexistoval, kdybych mohl nějak zařídit, aby neexistoval… To byly moje myšlenky. Samozřejmě, že nikdy bych nedokázal tyto myšlenky realizovat, ale chápu vrahy, kteří vraždili své soky, chápu jejich myšlenky.

Tu vraždu neschvaluju, v žádném případě, ale chápu, co je k tomu vedlo. Stejně tak pedofily (bohužel, nejsem schopen chápat nepedofily, kteří zneužijí dítě), kteří sexuálně zneužijí dítě, neboli „šáhnou na dítě“ – plně odsuzuji realizaci takového šáhnutí, ale chápu, kde se v nich vzala ta myšlenka. Všichni pachatelé trestných činů jsou přinejmenším volové, protože nedovedou rozumově posoudit, že když jistý čin vykonají, nijak si tím nepomohou, naopak, velmi si uškodí (a to nemluvím o škodě na oběti). Mě by teda nestálo ani půl roku ve vězení za to, abych si třeba jenom jednou šáhl na holku. Říkám, to raději skočím z okna.

Tak, a dostáváme se k závěrečnému tématu, a tím je pusa. První pusu Klárce jsem už popsal, pak přišlo i několik dalších, když už spala. Nějak jsem se bál jí dát pusu při jejím vědomí. Opět jsem to řešil s několika lidmi. A touhu takto vyjádřit lásku jsem měl čím dál větší. Jednoho večera přišla příhodná příležitost. Klárka se chystala spát, já odejít. Ještě jsem ji přemluvil, aby si vyčistila zuby. A pak to přišlo. Zhasl jsem světlo v jejím pokoji, pohladil ji po vlasech, řekl dobrou noc a dal jí pusu - na čelo. Odcházel jsem domů rozradostněn. A taky jsem si říkal, že to je to poslední, čeho jsem toužil dosáhnout. Ono, dál už v kontaktech ani zajít nelze, protože není kam. Potom dostala pusu ještě sem tam, vždycky na čelo, před spaním jednou i na tvář. To taky byla paráda, když jsem jí mohl číst pohádku… no, našlo by se toho ještě spousta, spousta krásných maličkostí, ale nechám si taky něco pro sebe :-). To nejdůležitější jsem tady popsal, aby ti, kteří toto čtou, si mohli představit, jak takový vztah mezi dvacetiletým klukem a desetiletou holkou vzniká a jaký třeba konkrétně u mě měl průběh. Možná, že mi někdo nevěří, že to bylo tak, jak píšu, ale to je jeho problém. Zde jsem napsal, co se doopravdy stalo, co jsem zažil. Vím, že to jaksi nezapadá do mediální představy pedofila. Ale právě proto, že skutečnost je naprosto jiná, jsem musel napsat tento příběh a vytvořit tuto stránku. Vadí mi, když je slovo pedofil spojováno s negativními patologickými jevy typu sexuálního zneužívání dětí, osahávání apod. Jak říkám, pedofilie a sexuální zneužívání dětí mají společného asi tolik co heterosexualita se znásilňováním žen.

A vězte, že podobných lidí, jako jsem já, se najde více. Jen o tom třeba nemluví nebo to veřejně neprezentují (z pochopitelných důvodů). Cit, který cítíme k dětem, to, že jsou pro nás ztělesněním pozemské krásy, to pochopí opravdu málokdo.

Děkuji Bohu za všechny uvedené zážitky.