Sen

Sen

Je pozdě a slunce dávno přestalo už svítit,

zas přijde noc a krutě pod hrdlem mne chytí.

Začne se smát jak šílená, že zůstal jsem zas sám,

že není už zde ta, kterou jsem tolik, tolik miloval.

Polštáři dám slzy, všechny, které mám,

pro tebe, sluníčko mé, bych moře vyplakal.

Do bíle zdi šeptám své sny a přání,

ať vystraším noc, tu zlou a krutou paní

Však potom přijde milosrdný spánek,

co odnese mne za tebou, do velikých dálek.

Na křídlech snů letím světem temnou nocí

za tebou, mé sluníčko, já za tebou se vracím.

Chyť se mne za ramena a poletíme spolu,

hlídat nás bude měsíc, jenž vyhoupl se na obzoru.

Obletíme spolu za noc celý velký svět,

a ti, kdož hledí vzhůru, nám můžou jen tiše závidět.

Tvůj smích, co jak zvonky zvoní, slyším znít,

co ještě mohu, co mohu ještě chtít?

Snad aby zůstalo tu ještě snění dál,

abych snil dál o tobě a stále spal a spal...