Hvězdička

Život nás vodí různými cestami
a myslí si asi, že bouře nás zastaví.
Myšlenky týrají mou duši zemdlenou,
když myslím na tebe - na lásku šílenou.

Vstávajíc ze země dívám se do dáli.
“Co mně dál čeká?“, zašeptám potají.
Večery smutnější jsou často než rána.
Myslím jen na tebe, hvězdičko malá.

Svítíš mi nad hlavou za temných nocí.

Už není mi, není, není mi pomoci.

Tápajíc v temnotách vedeš mně dál.

Jak to, že víš, co bych si přál?

Ve spánku pod víčky ukrýváš svět
přání a tužeb svých, kdo smí ho uvidět?
Otvíráš srdíčko, abych směl číst,
pomalu listuji za listem list.

Pročítám z desítek zas další list,

přes slzy nevidím, už nechci dál číst.

Srdce mé svírá se smutkem a bolestí,

proč máš tak málo na světě radosti?

Ach kdybych tak, hvězdičko, mohl tě mít,

do dlaní vzít si tě, před světem skrýt.

Aby jsi neznala už smutek a bolesti,

pak šly bychom společně oba dva pro štěstí.

Kéž by jsi, hvězdičko, byla jen má,

poklady světa bych snad za to dal.

Mít tě jen pro sebe a s tebou být,

takhle bych, hvězdičko, takhle chtěl žít.

© Artem_is 2003 ([email protected]) Všechna práva vyhrazena - šíření pouze se souhlasem autora.