Životem...

Životem unášen necítím nohy

a v dálce už vidím matně hory,

vím kam kráčím?

Pochyby o vlastní pravdě mne stíhaj,

tak radši do kroku rychle přidám,

proč zas brečím?

Tebe chci vidět a ne jen jako sen,

a když tě pohladím, jsem úplně jinde,

než mi to dojde, že takhle to nejde,

sám sobě si nalhávám, že to tak zůstane - napořád.

Smutný pohled na mé svědomí,

že jsem snad zradil, kdo mi odpoví,

zda právem?

Smutek rozerval mé srdce na kusy,

kdo jej posbírá a složit se pokusí

ho, se ptám - kdo to zvládne?

© Artem_is 2003 ([email protected]) Všechna práva vyhrazena - šíření pouze se souhlasem autora.